Gran Canaria

Ostrov všech tváří nebo malý kontinent. Tak je nazýván nevelký kanárský ostrov Gran Canaria. Přes travnaté louky, borovičnaté lesy, vyprahlé sopečné pustiny a červená skaliska až k bílým pouštním dunám s plážemi u Atlantického oceánu. Různorodost tohoto místa jsme prozkoumali v naše týdenním putování. Podělím se s vámi o pár fotek a střípků z našeho pozkouškového výletu.

You shall not pass

Opět jako v Pyrenejích nezklamalo vtipné španělské značení. Turistické tabule s mapkou nám dávaly naději z naší tam-a-zpět cesty udělat okruh přes místní vesničky. To by však nebylo Španělsko kdyby značená turistická cesta nekončila závorou, cedulí soukromý pozemek a výhružně vypadající podobiznou místního hafana. Nezbylo nám však než elegantně závoru obejít a s úsměvem pokračovat skrz banánovou plantáží. Dobrá nálada nás přešla v momentě nalezení několika brokovnicových patron a prázdné (ale dost velké) psí boudy. S rychlým krokem si to tedy brázdíme banánovníky až k dvoumetrové ozubené bráně (samozřejmě zavřené). “To přelezem přes támhletu zídku!” ozve se geniální nápad. Když jsme ale zjistili, že na druhé straně zdi je čtyřmetrová hloubka, přestali jsme doufat v návrat ve zdraví. Žádná vejška ale nezastaví čehuny, když jim je možná v patách rozzuřený Kanárčan s brokovnicí a vlčákem. Seskok se povedl bez zranění a my zase neuplatnily naše pojištění, i když vyhádat něco podobného s pojišťovnou by byla nepochybně zajímavá výzva.

Do mračen pralesa

Stoupáme od moře 1400 výškových metrů na vrchol hory Tamabada. Zatímco však krájíme první kilometry po travnaté a místy skalnaté krajině strhne se slušnej liják. Vzpomeneme si však, že je únor a ostatní, co s náma nejeli, mrznou v Čechách, a tak se zatnutými zuby pokračujeme v tričku dál. Vrchol nebyl vrchol! Jestli jsme si mysleli, že na vršku bude krásná skalnatá vyhlídka s pohledem na mračnou inverzi, tak jsme si to mysleli špatně. Vrchol byla pralesní placka zabalená mlhou, avšak s krásným klidným kouzlem. Nádheru této chvíle nám zpestřila místní ochránkyně přírody, která nám udělala kávičku ve svém garážovém kumbálu. Když jsme se jí ptali, kde je Slunce, tak jen zasakrovala, že tu už 10 dní žádné nebylo. Ehm, asi bychom opravdu měli lépe zkoumat počasí…

Jak jsme s knězem přenášeli kládu

Jeden den foukalo. A hodně! Tak moc, že se záběry létajících popelnic objevily další den ve večerních zprávách. My se rozhodli autoturisticky projet zajímavá horská městečka. Po hodině kymácení auta ve větru na horských silničkách nás zastavil mávající člověk. Ohozen jak kněz jedoucí na ranní kázání. Před jeho autem ležely přes silnici dva vyvrácené stromy. Pečlivou koordinací humanitně zamýšlejícího jedince jsme odnesli jeden kmen na stranu. Kněz na nás pak zamával blátivou rukou a autem podjel druhý, ještě napůl vyvrácený strom. My samozřejmě následovali činy světce, a tak náš opel corsa prosvištěl pod borovicí též. Ten den jsme potkali ještě několik stromů přes silnici a pár jich odstranit nebo objet zkrátka nešlo. Putování jsme tedy přesunuli k hlavnímu městu Las Palmas, kde vzduchem lítaly jen odpadky a turisti.