Představte si počítačovou hru, která je tak dokonalá, že simuluje náš svět. Vyhodnocuje všechny možné situace, vypočítává všechna možná lidská rozhodnutí. A my jsme v této hře hráči. Člověk, jako objekt milionů proměnných a milionů funkcí s nespočetným množstvím možných interakcí mezi nimi. Bylo by možné takovouto simulaci vytvořit? A budeme-li schopni ji vytvořit, můžeme to brát jako zřejmý důkaz toho, že v podobné hře žijeme?
Programátor dopíjí kávu a radostně dopisuje poslední řádek kódu. Poté spouští program. Všechny objekty se probouzí k životu a inicializují své vlastnosti. Postupně propojují své neuronové sítě a tvoří první interakce s prostředím. Objekt Petr dle nízké proměnné peníze a vysoké míry zodpovědnosti a spolehlivosti spouští funkci hledání činnosti s parametrem práce. Ta ihned načítá proceduru oblékání s parametry spolecensky_oblek, kravata, kosile a následně funkce hledaní_trasy s parametry petrovo_auto a otevírá rozsáhlou knihovnu pohyb.dll, pomocí které mění objektu souřadnice x,y,z. Nyní si už můžete domyslet, jak bych pokračoval. Petr by jel do města, kde by našel práci a proměnná peníze by rostla a vlastnost zodpovědnost by byla uspokojená. Avšak tento jednoduchý a trochu úsměvný model je třeba ještě mnohonásobně zdokonalit, aby se podobal našemu světu. Například mezi Petrovou cestou do města je nutné vypočítat další operace. Objekt indické tektonické desky totiž právě vrátil v dlouho kontrolované podmínce true a celá deska změnila své souřadnice o nanometr na sever. Díky tomu došlo ke zvýšení proměnné výška objektu Mount Everest a všech jeho potomků. Tím byl ovlivněn i objekt kamen_95AF45248FDSF, jehož proměnná stabilita vrátila hodnotu false a z knihovny gravitace.dll byla spuštěna funkce pád. Tím došlo ke zvýšení globální proměnné otřes a došlo k ovlivnění proměnné stabilita objektu petrovo_auto a bylo nutné přepočítat všechny údaje potomků auto.kolo.pneumatika.částice(all). Už vidíte kam směřuji? Zdá se to jako absurdní příklad? Je třeba si uvědomit tu neuvěřitelně širokou škálu možností, jež v našem světě máme a bylo by nutné nasimulovat. Z hlediska naprogramování se to zdá nemožné, ovšem matematika nás přesvědčuje o tom, že to možné je. Hmoty je konečné množství, a proto lze vytvořit virtuální prostor, ve kterém se stejné množství této hmoty bude nacházet. Toto byl ovšem příklad již zaběhnutého programu. Proč ale dělat věci složitější než jsou. Vraťme se zpět. Řekněme zpět o pár miliard let.
Co bylo na začátku? Zajímavé že. Máme začátek. V dnešní době víme (tedy dobrá, spíše jen tušíme), že začátkem byl velký třesk. Nebylo nic a najednou z ničeho vzešel vesmír, hmota a čas. Jak je to možné? Nenabízí se vám stejně jako mně ta absurdní myšlenka, že při velkém třesku došlo ke spuštění jistého procesu? Chci-li totiž tvrdit, že svět je obrovská simulace, pak musí mít zřejmý začátek. Musí zkrátka existovat jakási událost, která nemá předka. První nastavení proměnných, první výpočet. Vezměme si například jistou proměnnou čas, která je nepochybně určitým způsobem přítomna ve všem. Během několika milisekund po třesku došlo k vytvoření neuvěřitelně velkého množství objektů a bylo nutné propočítat neskutečné množství údajů. Ovšem postupem času se tento počet zvyšoval a složitost jen rostla. Představme si program, který zpočátku pracuje neskutečnou rychlostí, protože pracuje ještě s malým objemem dat. Tento program je však schopen se rozšiřovat a tvořit komplexnější struktury. Zkrátka je složitější a složitější. Ale zařízení, na kterém program běží je stále stejné. Po čase již toto zařízení nezvládá tíhu výpočtů a je nuceno běh celého programu zpomalit. Jinak řečeno námi známé FPS se dostává do nižších hodnot. Během tří sekund byl stvořen skoro celý vesmír. Co se však stane za tři sekundy dnes? Za tři sekundy napíši deset slov tohoto textu. Je to však málo? Zajisté ne. Jsem si jistý že napsáním pár slov zahltím tento náš "program" daleko větší zátěží než staré známé tvoření vesmíru. Už jenom výpočty v mém mozku, neuronové spoje k mé paměti, fantazii, k mým prstům. Následně výpočty v počítači anebo pouhá změna světla z mého monitoru. A k tomu všemu je nutné přidat akce ostatních lidí, zvířat, planet, galaxií, atomů, kvarků... To vše ovlivňuje svět tak moc, že program nemůže pracovat takovou rychlostí, jako na začátku. Čas je tedy relativní a dle mého názoru se s vývojem pro vnímající subjekty neustále zpomaluje. Nemyslete si však, že vaše děti budou vnímat, že žijí déle než vy. Stále se bavíme pro lidi o nepředstavitelných číslech. Vždyť mi jsme ve vesmíru tak krátkou dobu, že pro jakési ostatní vnímatele je skoro nepotřebné se o nás zmiňovat.
Zamysleme se nyní nad tím, jak by byl člověk schopen takovýto program vytvořit a jak by postupoval. Pro lepší ukázku si můžeme uvést malou nápovědu. Podobné ač relativně primitivní simulace byly již vytvořeny. Jistě mnoho z vás zná hry, kde máte sílu boha, který ovládá život několika postavičkám. Dáváte jim najíst, kupujete jim věci, říkáte jim, kdy si mají dojít na záchod apod. Toto jsou první krůčky k tvorbě simulace života, ovšem zatím pouze života, který známe dnes. Je to ale nejjednodušší a nejchytřejší cesta kde začít? V dnešním světě existuje tak neskutečná masa objektů a situací, až je vysoce nepravděpodobné si myslet, že bychom naprogramovali život takovýmto způsobem. I když v rámci matematiky by to bylo v reálném čase možné. Bohužel však neexistuje počítač, který by takovýto program spustil, natož nechal běžet několik let. Museli bychom objevit tajemství lidského mozku a nervových spojů, které nás neustále přesvědčují o nadvládě nad technickými stroji. Co se však vrátit znovu na začátek. Zpátky k velkému třesku? Ano. Je třeba si svět a vesmír obecně představit trochu jednodušeji. Z čeho se skládá svět? Nešel by rozdělit na nějaké jednodušší části? Co třeba atom, anebo menší částice. Dnes jich známe celou řadu avšak stále nevíme co stojí za nimi, z čeho jsou tyto částice tvořeny. Chybí nám určitý model prapůvodního objektu. Co když ho však nalezneme? Představte si nějaký primitivní objekt, který je základním kamenem tedy rodičem všech dalších objektů. Co kdyby programátor vytvořil jeden jediný objekt s dokonalým popisem všech jeho vlastností a nechal ho podlehnout evoluci. Zkrátka by ho vložil do virtuálního světa s platnými fyzikálními či chemickými zákonitostmi. Objekt by poté naklonoval a nakoncentroval do společného bodu, a pak proces spustil. Mohlo by takto dojít k simulaci velkého třesku? Problémem stále zůstává v tom, že neznáme zdaleka veškeré vesmírné zákony v našem čase, natož v čase nula. Pokud by jsme je však nalezli, troufám si říct, že toto by byl nejjednodušší způsob, jak takto dokonalou simulaci vytvořit. Má to jeden háček. Tento způsob uvažování spoléhá čistě na dokonalost genetické náhody a evoluce. Proto šance, že bychom po určité době vytvořili simulaci života jen zdánlivě podobného tomu našemu je takřka nulová. Přesto se však nevylučuje to, že by simulace vytvořila vesmír, v něm hvězdy, planety a na určitých místech možná i život.