Z Beskydského Vsetína se každoročně vypraví několik odvážlivců, nebo spíše šílenců, obejít horské vršky krásným, avšak nekonečným 100 kilometrovým okruhem. Já, Antoš a Dan jsme u toho samozřejmě nemohli chybět. To je tak, když k vejšce hledáte správnou motivaci ke sportu. To si jednou v zimě u piva řeknete, že vyrazíte na takovouhle šílenost a ono vás to nějak donutí něco v tom semestru dělat. V úvodu na nás ale teda prásknu hořkou pravdu. Neušli jsme to celý! Ale jako neznalí dálkoví pochodníci jsme si střihli aspoň 70 kiláků za 15 hodin s 2500 m stoupáním. Náš osobní rekord, na který jsem já osobně hrdý. Jít dál nám už mozek ani tělo nechtělo dovolit. Každý kilometr navíc z vás totiž dělá čím dál pomaleji chodící zombí.

Musím však zdůraznit, že tento výlet všem doporučuju. A rozhodně se nejedná o přehlídku vrcholových sportovců. Startovní pole je pestré. Od borců kteří celý úsek uběhnou za 15 hodin po veselé moravské alkoholiky či starého pána, který nás hbitým krokem na šedesátém kilometru předešel. Už v úvodu vám totiž dojde, že to není zase tak o fyzické zdatnosti, jako spíš o zkušenostech a znalosti vlastního těla.

Start byl ve Vsetíně, kde se sešlo asi 150 dalších nadšenců. Po veselém zahájení ve skautské klubovně a skromném rozhýbání kloubů jsme o půlnoci vyrazili. Světélkující vláček čelovek se hrnul do kopců a my natěšený v první linii. V naprosté tmě jsme šli asi 4 a půl hodiny. Za úsvitu po 28 kilometrech jsme měli sraz s kamarádem Martinem, který fungoval jako naše safety car a doplňoval nám zásoby v tomto nehostinném terénu.

S běžnou celodenní tůrou v nohách tedy pokračujeme dál k padesátému kilometru, kde bude další občerstvení. Postupně se výletnický had trhá a my musíme hledat správnou cestu. Skoro celá trasa naštěstí vede po červené značce. Má to však tu nevýhodu, že si k této barvě postupně vytvoříte psychický odpor :-). Při ďábelském přechodu přes žlutou se připojujeme k bandičce pálenkou omámených moraváků, kteří nás drsným tempem ženou k polovině trasy. Prozradím zde to, že z této skupiny špacír dokončila jen mladá holčina. Borcům prej začaly bolet nohy a že prej dál nepudou.

Na padesátém kilometru vstřebáváme skvělý tuňákový salátek a poté vyrážíme do nejhorších stoupání přes vrcholy velkého a malého Javorníku. Zde jde trasa částečně po Slovensku a musím si tu na naše braťja trochu postěžovat. Když vám totiž někdo najednou prohodí krásné české kilometrové značení za neodpovídající časové úseky Slováků, je to dobrý peklo. Zjistíte to, když vám cedule říká, že za 25 minut budete na vrcholu, a vy se tam po hodině stále nemůžete vyšplhat. Možná, že to ale neměřily člověkem s 60ti kilákama v nohách no.

Trasa nádherná a počásko taky. Konce sil nám došly akorát u parkoviště s hotelem Portáš. Odtud nás Martin sváží zpátky do Vsetína, kde nás uznale obslouží moravskou kyselicí a řadou špacírských historek. Báječný trip!

Akce byla naprosto parádní a potkali jsme spoustu příjemných lidí ať už na trase, nebo v zázemí klubovny. Organizátory chválíme a akci vřele doporučujeme. Více info najdete zde Na Špacír
Jo a děkujeme čokoládovně Jordis za parádní energetické pochutinky. Bez nich by to tak daleko nešlo :-)