Zakázaná plzeň a vysněné auto

Dopolední přímý let Praha-Malaga se společností Ryanair byl tradičně ve stylu drkotajícího se nebeského teleshopingu. Za letu vám stihnout nabídnout vše od hodinek a parfémů až po nevýhodnou loterii za SUPER ceny. Když si ale objednáte třetinku piva, chtějí po vás 5 euro… Tentokrát byla zrada v tom, že konzumovat vlastní alkohol v letadle už zakázali, a tak naše odhalené plzničky musely vyčkat do cílové destinace.

V Malaze je ohromné letiště a ještě ohromnější fronta na výdej aut. Měli jsme objednané auto na celých 11 dní, protože kvůli bouřlivému počasí v horách jsme se výlet rozhodli pojmout jako roadtrip a objet co nejvíce zajímavých míst. A když se před náma na parkovišti objevil nablýskaný Fiat 500, věděli jsme, že to bude pecka. Jen co jsme opustili letiště a otevřela se před námi kopcovitá vyprahlá krajina plná olivovníků, nádech ciziny, jižanský duch a blízkost k Africe nás nadchla.

Po dvou hodinkách jízdy téměř prázdnými španělskými dálnicemi, neskutečném lijáku a rychlém nákupu jsme dorazili do Granady, města, které arabský původ jen tak nezapře. První noc jsme strávili v nádherném penzionu na okraji centra. Cíl dobít mobily, dopít naše plzničky a poté vyrazit do centra poznávat večerní život. Výhled na pevnost Alhambra za zpěvu flamenca a poté dvojité tapas v místních restauracích. Netušíme, co jsme to jedli - jen si myslíme, že to byly ryby a byly zatraceně dobré…

Ochutnávka hor, pirát silnic a otravní komáři

Druhý den ráno jsme přejeli k soutězce u vesničky Monachil, která se již zařezává do nejvyššího pohoří pevninského Španělska Sierra Nevada. Byla to ochutnávka okolní krajiny. Trávu byste hledali marně, podkladem pro různé keříky, palmy a olivovníky tu je červená hlína či šedavá suť, nad tím vším se místy tyčí pestrobarevné skály, především vápence. Tady vám teprve dojde, že ti uprchlíci to nemají tak úplně jednoduché tudy volným terénem pádit do Evropy.

Odpoledne na nás čekala procházka pevností Alhambra. Zaparkovat u centra turisticky profláklého města jako je Granada je takřka nemožné, ne však pro Fiat 500, a tak jsme se vtěsnali do miniaturní mezírky ke svodidlům. Při odjezdu bylo potřeba jen preventivně vytvořit venkovní airbag z petlahve. Fiat bez škrábance a mohli jsme vyrazit do středu pyrenejského poloostrova. Náš kompas ukazoval další historické město - Toledo.

Čekalo nás asi 400 km jízdy po dálnici, a tak jsme vyhledávali odbočky za dobrodružstvím a poznáním. Nejprve přišla touha objevit nějakou typickou španělskou vidláckou vesnici a dát si tam kafe. Ačkoliv je tato oblast hodně zemědělsky zastavěná, vesničky tu mají překrásné. Vždy náměstíčko a kostelík, který je hezčí než kterýkoliv náš. K tomu uličky tak těsné, že je příjemná výzva tam s autem projet. Smůla či štěstí na takovéto uličky pak byla naše každodenní rutina.

Druhá odbočka z dálnice měla být za vodou a možným koupáním. To jsme se však přepočítali. Ve vnitrozemním Španělsku se totiž nikde nedá vykoupat, natož zajet k nějaké vodě. Řek je tu opravdu málo a buďto jsou vyschlé nebo ve srázu, zarostlé či oplocené. Takže smůla. Jeden dobrodružný zážitek a poznatek však tato odpočka přeci jen přinesla. Víte co se stane, když někde v prdeli uprostřed Španělska na šedesátce pojedete sedmdesát? Odevzdáte 50 euro fešnému opálenému policistovi. Tímto jsem se stal oficiálně asi prvním čechem, který dostal ve Španělsku pokutu za rychlost ve Fiatu 500.

K večeru, po asi 300km jsme dorazili k bažinám Tablas de Daimiel. Při západu slunce a s pivkem jsme obdivovali velikost a rovinatost španělského vnitrozemí. Vyrazili jsme také na krátkou výpravu po dřevěných chodnících nad bažinami, kde mělo být možné pozorovat želvy. Pro nás tam však bylo jen hejno dotěrných komárů a několik dlouhonohých cupitajících ptáků.

Historické památky, nekvalitní ešus a bouřkové divadlo

Další ráno, ještě za východu slunce jsme jeli severněji směrem k Toledu. Na půli cesty nás zaujmul vedle dálnice stojící kamenný hrádek. Ihned zjišťujeme, zda se na něj dá vylézt a k našemu překvapení se dalo i vyjet. Dopřáli jsme si tak jednu z nejkrásnějších prašných cest jaké jsme kdy viděli. Stoupavá kličkovaná alejí stromů až k samotné zříceníně opuštěného středověkého hradu s výhledy na širokou španělskou rovinu. Ideální místo na večerní posezení, grilování či dokonce přespání. Pro příště jasná zastávka na noc.

Po dokochání hurá do Toleda, města s jedním z nejkrásnějších historických center Španělska, obklopeným zazelenalou řekou Tajo. Samotné centrum je na vyvýšeném útesu, na který můžete vyjet venkovním eskalátorem. Zkrátka přístupnost pro všechny vyhrála… Kromě procházky drobnými spletitými uličkami doporučuji katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a pak burger v nedalekém baru.

Kulturních zážitků nám přibývalo a hory volaly, ještě odpoledne jsme se tedy přesunuli asi 300km východně k městu Cuenca s blízkým pohořím Sierra de Valdemeca. K večeru jsme zaparkovali v horách nad kaňonem vedoucím do města. Blížící se mračna nás donutila rychle jednat. Vařič, ešus, náhodná polívka a hledání závětří. Postupně kapka následovala kapku a naši nedovařenou polívku jsme museli spořádat ve Fiatu. Nechť nám autopůjčovna odpustí, ale za utrženou úchytku našeho ešusu a rozlití půlky polívky do auta nemůžeme. Prosím hněvejte se na výrobce ešusu. Tak jako tak, trestem pro zbytek zájezdu pro nás byl nevyvětratelný vývarový zápach, který se zažral do všeho - do přihrádek, sedaček i do volantu…

Kromě bubnujícího lijáku se nám však ukázala ještě jiná podívaná. Nedaleký kumulokumulonymbus, či jak chcete zatraceně velký mrak nazývat, si pro nás připravil překrásnou přírodní show. Co vteřina to blesk a bílá záře přes celý mrak. Záhadou pro nás bylo, že nešlo slyšet žádné hřmění, a tak jsme bezproblémů při tomto bouřlivém večírku usnuli v našem vývarovém obytňáku.

To bylo však naposledy co jsme v něm spali. Puch a zkroucená záda nás pro následující večery vždy vytáhly ven na rovnou zem. Přesto ve stavu nouze, jakým byla tato noční bouřka na vrcholku kopce, jsme náš příbytek velice ocenili.

Skály, skály, skály...

Další den jsme sestoupali spletitými serpentýnami do parku k vesničce Uňa, v kavárně dali rychlý kafe a s lehkými batohy vyrazili na výšlap. Před námi se do země vrýval kaňon na jehož konci cestička stoupala na samotný hřeben se srázy. Překrásné výhledy na skalní scenérii. Na jednom skalním převisu na nás dokonce čekala kamenná lavička, a tak jsme neodolali přinesenému zahřátému pivku. Výhled nám spestřil skalní orel, který několikrát podletěl těsně pod námi a hukot jeho křídel se rozléhal celým kaňonem. Příjemným sestupem jsme dokončili okruh k Fiatu a dopřáli si vlastnoručně připravený oběd ve formě tradiční bagety, rajčat a tuňáku.

Poté jsme se přesunuli pár kilometrů ke Cuence k parku s proslulými skalními hřiby. Oplocený areál se vstupem 5 euro nakonec stál za to. Čekala nás asi dvacítka pozoruhodných skalních útvarů čnějících se osamoceně kolem pěšiny a většinou připomínající všelijaká zvířata. Neodolali jsme výstupu mimo cestu na jeden skalní útvar s výhledem na rovinatou skalistou pláň utvořenou bývalým oceánem.

Zde zmíním problém, který jsme neustále museli řešit. Nabití mobilu. Náše výprava totiž neměla žádný přesný plán a museli jsme hledat vše ze dne na den. To se ukázalo jako krásná idea, avšak trošku náročná na každodenní googlování a hledání zajímavých míst na zítřek. Všemu rozhodně nepomáhal Danův mobil, jehož výdrž plné baterky při používání map byla asi 3 hodiny. A protože Fiat nám nabil sotva pár procent za den, všude, kde byla možnost, jsme dobíjeli. Zalíbilo se nám tedy tzv. kafíčkování v různých kavárničkách. A Pokud u nich nešlo nabít telefon, přišli o dva zákazníky.

Adrenalin před rozzuřenou krávou

Odpoledne jsme dorazili do města Cuenca na prohlídku historického centra. Už u vstupu do hradeb nás však vítala šílená mladická diskotéka. Kamion plný repráků, DJ a jižanská živelná hudba na plný pecky. Všude hordy patnáctiletých dětí se zvláštními vaky, ve kterých, jak jsme se dozvěděli později, měly sangrii. Španělskou kulturu poznáváme rádi, a tak jsme se nenechali odradit davem a postupovali na hlavní náměstí, kde nás čekal asi největší zážitek celého španělského dobrodružství…

Náměstíčko malé, dlážděné a přeplněné lidmi. Pro nás z neznámého důvodu bylo navíc celé obehnané zatraceně bytelným dřevěným plotem. Zkrátka každá ulička vedoucí z náměstí byla přehrazena dvojitou bariérou sahající do výšky člověka. Tušili jsme, co se tu bude dít. Španělsko, šílení španělé a jejich býci. Bylo to tak. Po netrpělivém čekání a přešlapování po náměstí se najednou dav lidí rozběhl. Panika v jedněch očích, adrenalinová radost v jiných a rozzuřená jalovice valící se po náměstí. Rohy jen tak tak míjely sprintující odvážlivce, kteří v posledních chvílích skákali na připravené ohrazení, schovávali se do obrněných dveří hospůdek či vylézali po hromosvodech na budovy. Zkrátka neskutečná podívaná jejímž cílem bylo zvíře nalákat k fontáně a na kluzké dlažbě mu podtrhnout nohy za bouřlivého jásotu diváků. Nedalo nám se před jalovicí a jejími rohy taky neproběhnout. Dan v jednu chvíli okusil její vztek opravdu poctivě. V boční uličce náměstí odkud krávy vybýhaly jsem ho najednou ztratil. Náměstíčko se podivně vyprázdnilo a většina lidí se začla schovávat za ohrazení. V tu chvíli vidím ten důvod. Z uzounké boční uličky běží Dan co mu padající sandály dovolí a hned za ním rozzuřená jalovice s rohama připravenýma k zásahu. Úskok stranou a zachycení krávy lanem mu nakonec zajistí odchod bez újmy. Scenérie famózní, jen jsem litoval, že byla kamera schovaná…

Nouzový nocleh, první výšlap a nocování v planetáriu

Kulturní vložka skvělá, ale čím dál víc jsme se těšili do majestátných a poklidných hor. Z Cuency jsme již za stmívání znovu vyjeli nad kaňon k místu, kde jsme včera spali. Uvařily jídlo a za stejného scénáře blížící se bouřky povečeřeli v autě. Původní plán byl tu přespat, ale strávit další deštivou noc v zavřeném smrdutém Fiatu se nám nechtělo, tak jsme vyrazili na jih.

Užívali jsme si tu svobodu a nevázanost časem, tak jsme si to za noční oblohy brouzdali po španělských okreskách a hledali vhodné místo na náš ždárak. Nakonec jsme urazili asi 200km než jsme se té bouřky dostatečně vzdálili a lehli si na zarostlé pole obehnané nedalekými blikajícími větrnými elektrárnami. Při usínání jsme poprvé vyzkoušeli, jak se naše nové žďáráky chovají za mírného deště. A byli jsme nadšení, lepší než ve stanu…

Ráno bylo kouzelné, teplý východ slunce nás postupně probral a usušil. K snídani jsme spořádali celý žlutý meloun. Hned poté nás čekal přesun dalších pár set km do pohoří Sierra de Alcaraz, konečně do pořádných hor.

Po nekonečné španělské vnitrozemské rovině, kterou jsme doteď projížděli, jsme hory potřebovali jako sůl. Při vjezdu do parku jsme tak neotáleli a hledali první vyšší kopec, na který bychom si vylezli. Fiat se poprvé trošku zapotil, když jsme stoupali 15km serpentýnami do sedla pod vrchol Almenara. K mému potěšení jsme tam našli i místo na spaní, a tak jsem se mohl na výlet posilnit i slaďoučkou třešňovicí dovezenou z Madeiry. Výstup nám trval něco přes hodinku, na samotném vrcholku již žádná cesta, pouze strmá skaliska se srázem a výhledem na vnitrozemské Španělsko. Ačkoliv jsme byli jen v 1798 metrech, připadali jsme si jak na střeše světa.

Po návratu k autu jsme jen popojeli o zatáčku níže na vyhlídnuté miniparkovišťátko. Dřevěná kláda lako lavička, výhled do údolí a příjemná rozlehlá louka na spaní. Nějaká cedule o tom, že to je soukromý pozemek nám to tím pádem nemohla překazit. Následovala asi nejkouzelnější noc v celém Španělsku, kdy byla celá Mléčná dráha nad námi jako v planetáriu…

Lžička, kozorozi, vysoký podvozek a tuňákový salát

Ráno serpentinou dolů do městečka Riopar na kafíčko, dobít mobil, a na nákup. Poté jsme už pěšky stoupali na náhorní plošinu. Rozléhlá skalnatá vrchovina se spoustou ale opravdu spoustou krav. Ideální scenérie pro paštiku a pivko. Přes kopec jsme dolezli na vyhlídku Los Chorros nad vodopád Las Calderetas. Následoval pozvolný sestup k silnici a našemu fiatu. Bohužel při konzumování tuňáku jsem zjistil nepěknou věc. Nemám svou milovanou lžičku darovanou od své milé. Zároveň jsme úspěšně ztratili plynovou bombu. Jak? No to když jsme si šli sednout ráno ve městečku na kafíčko, nechali jsme bombu pod autem, aby nám jakože ve vedru celé nebouchlo. Tak tedy auto nám nebouchlo, ale bomba zůstala na parkovišti. Odpoledne bylo tedy ve znamení ztrát a nálezů. Po návratu na městské parkoviště jsme našli naši bombu na kontajneru na plasty. A po návratu asi 15km serpentinou do sedla jsem vedle dřevené klády nalezl v písku i svoji lžičku. Geniální den!

Nocovat na stejném místě nám přišlo škoda. Vyrazili jsme tedy horskou silnicí k městešku Sagorla s tím, že na prvním pěkném místě zastavíme a přenocujem. Což o to, pěkných míst byla celá řada, ale takových, na kterých by se dalo zastavit a nocovat už moc ne. Za temné noci jsme brázdili silničku se srázy až do Sagorly k parkovišti pod hradem. Parkoviště liduprázdné a přesto prázdné nebylo. Několik kozorohů žvýkalo drobné výhonky trav pár metrů od nás. Čelovkou jsme pak prosvítali skaliska kolem a žasli nad svítícíma očkama těchto neúnavných horolezců.

Za východu slunce na hrad! Dělníci tam časně z rána opravovali kostky na silnici a vyváželi je burácející turbo sekačkou, či jak to nazvat. Zkrátka podomácku vyrobená čtyřkolka co řvě jak startující tryskáč a kouří jak parní lokomotiva. Ale co je komu do toho, když žulové kostky spolehlivě vyveze. Při průjezdu městečkem jsme místní stavitelské firmy docenili ještě jednou. Objížďky tu neexistují. Prostě musíte projet stavbou. Asi 300m jsme tak doufali, že náš Fiátek má dostatečně vysokej podvozek.

Projížděli jsme parkem Sierras de Cazorla kolem rozlehlého jezera s překrásnými vyhlídkami. Za jezerem jsme si našli krátkou výpravu soutězkou Borosa. Širokou kamenitou cestu pro auto nám alespoň na chvíli spestřila 400m dlouhá nad vodou vyvýšená dřevená stezka. Bohužel po pár kilometrech nám cestu hlouběji zablokoval rozsáhlý sesuv silnice a burácející stavaři s bagry.

Odpoledne jsme si ještě obohatili krkolomným výjezdem až k bráně hradu Yegra s výhledem na město Cazorla a odtud již kličkovali silnicí A-315 k městu Guadix s těmi nejpestřejšími výhledy na barevnou krajinu jaké jsem kdy viděl. Skály hrály všemi barvami od červené k svítivě zelené u modravých jezer.

V Guadixu jsme si dopřáli ubytování v bytě uprostřed města, abychom mohli naším kulinářským umem připravit porci tuňákového salátu z naší půlkilové konzervy. Kuchyň byla dostatečná, a tak se podařilo připravit takovou hromadu salátu, která vydržela na večeři a poté i následující snídani a oběd. Večer za šera jsme ještě prozkoumali vyhlášené jeskynní domky.

Stanuli jsme na střeše Španělska

Další den přesun do opravdu vysokých hor. Náš Fiat se zapotil když vyjížděl na parkoviště lyžařského střediska pod vrcholek Velety v 2500 m n. m. Tam konečně nastala chvilka pro naše krosny. Zabalili jsme jídlo a vybavení na nocování v mrazu, Fiatu zamávali a vyrazili zdolávat třítisícovky.

Pohoří Sierra Nevada je velkou dominantou. Na všechny strany z něj shlížíte na rovinatou španělskou krajinu téměř 3km pod vámi. V této výšce prakticky nenajdete jediný strom či keř a drobná zazelenalá místečka vysokohorských travin jsou ojedinělá. Nehostinnost této skalnaté pustiny plné sesuvů nám spestřovali věčně pobíhající kozorozi a strašně, ale fakt strašně velcí brouci. Naše domněnka byla taková, že z toho řidkýho vzduchu se evolučně zvětšili.

Za pár hodin jsme stanuli na vrcholku Veleta a poté již směřovali těsně pod vrchol Mulhacenu k ledovcovému jezeru. Prý tam je horská chatička říkali… Prý se tam dá v pohodě nocovat říkali… Houbeles… Teda ono by to šlo, pokud by stejný nápad nemělo tak bambilion Francouzů. Alespoň jsme dostali příležitost otestovat naše spacáky a žďáráky v teplotách kolem nuly. Výsledek byl celkem přívětivý. Já jsem se prospal výborně až na jedno lehké probuzení ze závanu studeného vzduchu, a Dan… Ten promrznul až na kost…

Vstávání bylo trochu potácivé kvůli vysoké nadmořské výšce, avšak plné očekávání z cesty na vrchol Mulhacénu. Těžké batohy jsme schovali za kámen a na výstup vyrazili jen s pár nejnutnějšími věcmi. Posledních 500 výškových metrů od jezera vzhůru po suťovisku jsme zdolali do dvou hodin a stanuli na nejvyšší hoře pevninského Španělska. Mulhacén - dominantní černé skalisko a jedno z nejnehostinějších míst pro život čnějící se nad naší nejoblíbenější zemí světa.

Dále svižný sestup, vyzvednutí báglů a několikahodinový, vyhlídkami nabitý, návrat k Fiatu. Hlavní cíl zdolán a teď konečně moře… To jsme doposud nepotkali a proto náš další špendlík na mapě ukazoval na jižní pobřeží u města Nerja. Zároveň nás zajímalo, jak to je doopravde s těmi emigranty, kteří podle médií obklopují celé pobřeží. Po několika klamných pokusech o nalezení pěkného nocoviště jsme zastavili na vyhlídce nad nejmenovanou zátokou. Jemné burácení vln, jasná hvězdná obloha a občasné dohadování jakýchsi podivných obyvatel na pláži avšak bez zlých úmyslů. Zkrátka správná noční idylka… a po mrazivé noci v horách příjemné hřejivé usínání.

Součástí zájezdu s bandou školáků

Předposlední den v této jižanské krajině jsme si spestřili něčím zcela nečekaným. Moje mamka tou dobou totiž byla se svou třídou španělštinářů pár kilometrů od nás. Nemohli jsme odmítnout nabídku společného výletu, a tak jsme se (ne)nápadně přidali ke skupině asi 30ti teenagerů. Cesta měla jistá pro a proti.

Výhodou byla doprava v luxusním 60ti místném autobusu. Ne že by šlo o výhodu v pohodlí, spíše nás ohromily ty zážitky z jízdy a parkování v miniaturních španělských vesničkách. Další výhodou pak byla sranda ze studentů, kteří si neustále šuškali, co že to za dva bezdomovce učitelky cestou nabraly. My to měli tak nějak na háku a užívali si tuto pozornost po těch několika dnech bez čecháčků. Jedinou nevýhodou byla paní průvodkyně, která většinu míst snad navštěvovala sama poprvé. A poprvé asi viděla i papíry, ze kterých četla “zajímavá” fakta v autobuse. No nic, vzal jsem si z toho alespoň cenné rady o tom, co nedělat, pro svou vlastní průvodcovskou kariéru.

Výlet byl do překrásného, ale velice turistického městečka Ronda a poté vesničky Grazalema. Po akrobatické otočce autobusu na náměstíčku pak již cesta zpět, vřelé rozloučení a konečně koupačka na pláži. K večeru jsme vyjeli serpentýnkou pod kopec Mojas a s pivkem usínali s výhledem na ozářené jižní pobřeží a vzdálená marocká světýlka.

Návrat do mrazivé Vídně

Den odletu začínal snídaní na pláži a poté celkem rychlým úklidem Fiatu. Rozlitá polívka tam byla cítit pořád, tedy s nějakým penále jsme už docela počítali, jen jsme doufali, že se nám vejde do rozpočtu. Následovala prohlídky hradu v Malaze a vynikající gaspacho k obědu. Poté již přesun na letiště, odhození klíčků od auta a nekonečné balení našich krosen.

Zpáteční let byl do Vídně, kvůli cenám letenek. Odtud jsme měli v plánu odjezd busem do Brna a poté dále. Po příletu kolem půlnoci nás trošku zaskočilo počasí. Z prosluněného španělského jihu, kde jsme se pekli na slunci a i ve stínu bylo kolem 25°, jsme po vystoupení na letištní plochu okusili mrazivý střed evropy s teplotou kolem nuly. Pouze kraťasy a tričko se najednou nezdály jako vhodný cestovatelský oděv. Nicméně drsná výprava měla svůj drsný konec a tedy po zmrznutí a šesti hodinách polospánku v letištní hale jsme již odjížděli busem směr Brno, Praha, Hradec...

Takový byl závěr naší další skvělé výpravy do ciziny a němělo to chybu. Španělsko je pro mě jednou z nejoblíbenějších zemí světa. Překrásná a divoká krajina, nádherná zachovalá města, vynikající jídlo a víno, k tomu přátelští a veselí lidé, jejichž kultura vás nepřestane udivovat a zároveň není tak vzdálená, aby jste se nemohli cítit jako doma...