Za druhem již masožravým

Antoš, Dan a já Johny jsme ihned po přistání vyrazili do hlavního města Santa Cruz de La Palma. Nakoupili jsme rychlej oběd - což znamená spoustu pivek, olivy a nějaký to jídlo - a po bleskurychlý hostině na městský pláži jsme už autobusem razili na jih ostrova, kde začíná přechodová trasa GR131.

Řidiči tu jsou hustý. A to jak rychle a agresivně jedou, přesně odpovídá hudbě, kterou poslouchaj. Pro rally nadšence tedy doporučuju řidiče s vkusem tradičních španělských disco popovek.

Na jihu ostrova nás kromě nejaktivnějšího vulkánu, který soptil ještě v 70tých letech, čekal náš čtvrtý člen výpravy. Vojta pobyl na Palmě o čtyři dny dýl a zmapoval teritorium. Prozatím stačí vědět, že býval vegetarián, ale omezená strava horských výprav ho donutila změnit jídelníček. Ostatně neměl moc na výběr, protože jsme z Čech vezli především 2 kg masových konzerv, kilo salámu a několik tuňáků.

Do hor kouřových

Přechodovku jsme započali ve vesničce Los Canarios, odkud vede středem ostrova k severu jediný horský hřeben. Po cestě máte tedy přehled o celém ostrově a vidíte najednou obě ostrovní pobřeží. Ovšem důležitá podmínka je počasí! Po vystoupání asi do 1500 metrů se ocitáme v šedavé mlze, která se větrem převaluje přes sopečná suťoviska. Místy se však odhalují překrásné přírodní scenérie a mlžný opar naopak dotváří atmosféru sopečného ostrova.

Po 17 km a 1600 m stoupání přicházíme do kempoviště v sedle El Pilar. Vyprahlé vulkanické svahy střídá nádherný vysoký les plný kamenných boudiček s krbem, stoly a zdrojem vody. K tomu malý pojízdný stánek s chlazeným pivkem a pro některé parádním hamburgrem. Zpříjemněním chladného večera bylo hodinové (ale úspěšné) rozdělávání ohně v krbu naprosto promočeným dřevem. S Vojtou na západ slunce ještě vyrážíme na kráter Pico Birigoyo (1807 m) a dostáváme se nad mraky s výhledem na hlavní kráter v národním parku Caldera de Taburiente.

O setkáních osudných

V tomto zimním období na trase mnoho lidí nepotkáte, a pokud už na někoho natrefíte, obvykle vás na první pohled nejvíce sblíží velikost batohu. Naše 20ti kilové krosny tedy přitahovaly podobné dalekochodící poutníky. Na tábořiště v El Pilar za námi přišel asi čtyřicetiletý Němec s tím, že jde to samé co mi a hodlá tu spát. Po pár pivkách a rychlém skamarádění odešel nocovat na nedaleké dámské záchody.

Ráno jsme měli budíček! Byl jím nerudný správce parku, který nás neprodleně vyhodil z přístřešku, že prej to je pro rodiny s dětmi a ne na kempování. V tom případě se mu snažil Vojta vysvětlit: “We are not camping, only picnic!” ale moc to nezabralo… Možná i díky rozdělanému stanu, který si Antoš s Danem postavili kvůli zimě. Já s Vojtou jsme noc strávili na pohodlných dřevěných stolech.

O Medicíně prastaré

Rychlá ovesná kaše a po krátké přeháňce hurá k hlavnímu kráteru. Po hřebeni a v mlze až k chatě Refugio de la Punta de los Roques. Chata stojí na samotné hraně kráteru vzdálené asi 13 km s 1100 m stoupáním. V polovině cesty jsme i s kámošem Němcem obědvali v nouzové kamenné chatce u křížení cest Reventon Pass. Oběd byl skvělý, ale předkrm v podobě syrového česneku je nápad zkrátka dementní a žaludek vám to dá jasně najevo. Museli jsme však nasadit léčebnou kůru, protože já a Antoš jsme vůbec nebyli ve své kůži a Vojta s Danem se zas potřebovali proti nám bránit. Proto jsme zavedli pravidelné dávky bonbonů pro chudé - česnek a zázvor. K tomu jsme do každého jídla přidávali slušnou dávku chilli, takže jídlo chutnalo pořád stejně, ale krk dostal kvalitní dávku vypalovače bacilů. Česnek jsme už ale po tomto obědě NIKDY nejedli nalačno.

O Teplotě mrazivé

K chatě Roques jsme dorazili už kolem druhé hodiny odpoledne. Dál jsme jít však nemohli, protože v následujícím úseku min 20 km není možnost přístřešku a na hřebeni fučí neúnavný mrazivý vítr. Další den jsme tuto část chtěli překonat.

Na chatě jsme se sešli s Němcem a dále se seznámili s Britem, který šel trasu v opačném směru. Když nám popisoval jaká polární atmosféra panuje kolem kráteru, nechtělo se nám věřit. Další den jsme vše poznali na vlastní kůži…

Teplota šla k nule i na chatě. Dýcháním a zlikvidováním několika svíček jsme to možná o pár stupňů zvedli, nic to však neměnilo na tom, že se náš únorový výlet za teplem vyvíjí trošku jiným směrem. La Palma je ostrov extrémů, zatímco na plážích u západního pobřeží se pečete na slunci a ve stínu je k 20ti stupňům, na vrcholcích dvoutisícovek je i pár stupňů pod nulou a krajina je posetá obrovskými sochami ledových rampouchů.

Cesta úniková

Za východu slunce jsme už razili po hřebeni kráteru směrem k nejvyššímu bodu Roque de los Muchachos (2 423 m). Zpočátku překrásná horská inverze však neměla dlouhé trvání a po přechodu několika vrcholků a příchodu studené mlhy jsme se octli v ledovém šílenství…

Těžko to popsat. Cesta se schovala pod tvrdé sněhové plotny, stromy prohnuly pod metrovými rampouchy a mrazivý boční vítr bodal nekonečným deštěm. Zkrátka po několika kilometrech ploužení se zimní vánicí jsme zvážili nutné únikové varianty. Byli jsme ani ne v polovině cesty kolem kráteru a vyhlídky na zlepšení počasí mizivé. Vzhledem k tomu, že případné pomoci se tu dovoláte opravdu stěží a nejbližší další přístřešek byl tak 20km daleko, rozum promluvil a už jsme si to štrádovali nejbližší sestupovou cestou k severní vesničce Barlovento.

Po dvou hodinách a sestoupení přes 2000 výškových metrů se banda promočených Čehunů ocitla před branami vesnického supermarketu. Po přípitku a profouknutí ušních bubínků, kterým změna nadmořské výšky dala zabrat, jsme se už autobusem přesouvali do tepla.

Kočky, Maďaři a hippies

Teplé západní pobřeží bylo naším cílem na následujících pár dní, abychom zahřáli omrzliny. Příjemný oheň, maso, pivo a aspirin na stornování horečky nechyběly při oslavě našeho přežití.

Výprava k pobřeží nás zavedla k jeskyni Cueva de Candelaria, ve které je krásná zachovaná rybářská vesnička. Zároveň se jedná o proslulé místo k nocování, což bylo patrné hned po setmění. Svit čelovek a příchod radostných tváří dvou Maďarů, z nichž jeden si nesl starý cestovní kufr. S výborným palmským vínem pak dorazil pár Francouzů, jejichž styl, vyprávění a plány do budoucna byly typickým hipísáckým snem.

Jo a pokud v noci uslyšíte skřeky týrání a pak na vás ze tmi vybafnout zelené, oranžové nebo modré oči, můžete být v klidu. To si jen pro vaše zbytky přišla horda toulavých koček…

Whisky za 4 eura

Hurá do samotného kráteru. Z městečka Los Llanos se vydáváme vyschlým korytem největší palmské řeky do středu ostrova. Ačkoliv v horách panuje deštivá vánice, řeka je tvořena jen spletí drobounkých potůčků. Co se tu však děje v dobách velkých dešťů si netroufám odhadnout, protože hluboké kaňony a hromady suťin tu vytvořila snad horská tsunami.

V kráteru národního parku Caldera de Taburiente navštěvujem barevné vodopády Cascada de Colores a obdivujem skalní útvar Roque Idafe. Potkáváme také jediné Čechy, kteří by s námi nejradši hned razili na další výpravu. K večeru přicházíme do lesního tábořiště, za chvíli už popíjíme “vynikající” whisky pořízenou za necelá 4 eura obklopeni dvouticícovými vrchoky. Poměr cena-váha-výkon to byl geniální nápoj :-). Ráno nám slunce rudě ozářilo i pro nás zrádně nedosažený vrchol Roque de los Muchachos.

O koupání, jedení, zpívání, seznamování a chrápání…

Konečně poctivá únorová koupačka v Atlantiku. Předcházel tomu teda ještě dopolední trek 18km s asi 800 m nahoru a 1400 dolů, takže celkem kvalitní rozcvička. Zasloužená párty byla na místě a nabídla se nám nečekaně sama. Zrovna ten den totiž Palmané slavili karneval, což znamená kompletní přeměnu obyvatel na disneyovské postavičky. Rychle jsme se tedy přesunuli do hlavního města Santa Cruz a našli ideální typickou restauraci na večeři. Objednávka byla složitá, především i proto, že servírka nechtěla věřit že máme takový hlad, abychom snědli každý vlastní steak. Kompromis byl proveden a objednali jsme si nejprv jeden, snědli a pak objednali druhý.

Hlavní noční život karnevalu se konal na pouti. Spoustu mlaďáků oblečených jako méďa pusík se projížděli na autíčkách, točili v odstředivce a mučili v domě hrůzi. Do středu podívané si dosaďte čtyři špinavé horaly s obravskýma krosnama na zádech. Řekl bych, že jsme s našim kostýmem celkem zapadli…

Poslední noc na ostrově jsme završili zpěvem na pláži těch nejlepších složených rockovek. A kdyby Vojta nechrápal jak nastartovanej warburg, těžko byste hledali chybku…