Pyrenejský přechod

Aneb jak informatik, právník a dva medici vyrazili do strašně vysokejch hor

VIDEO

GR 11 měří 860 km a prochází španělskou částí Pyrenejí od Středozemního moře k Atlantiku. My jsme se rozhodli jít zhruba 200 km úsek toho nejkrásnějšího a také nejtěžšího. Více jak 13 000 metrů převýšení nás přivedlo do těch nejkouzelnějších údolí a pozdravili jsme se s nejedním živočichem.

Já Johny (ajťák), Antoš (právník), Dominik a Dan (medici), prostě studenti s chutí poznat něco novýho. Zde je stručný příběh toho, co na papíře zní komicky, ale prožít to bylo zázračné...

29. srpna 2016 přistáváme v Barceloně. Rychle sháníme bágly, taxík a rázem se v centru objevují čtyři postavy s batohy převyšující jejich intelektuální hlavy. V plánu jsme měli dvě noci v tomto turistickém velkoměstě a myslím, že jsme ho poznali úctyhodně. Ne každý může říci, že zná Barcelonu od všech památek, tržišť, pláží až po tu temnou noční stránku gangů, dealerů a prostitutek. Nám se povedlo být diváky obojího (doporučuji procházku kolem půlnoci okolo stadionu FC Barcelony) a byl to prvotřídní úvod našeho putování. S náznakem konečně dobrého počasí v horách odjíždíme v šest ráno autobusem do zcela jiného světa. Do středu pyrenejského pohoří.

den První

Kolem druhé hodiny dorážíme do Vielhy a odtud po rychlém kafíčku přejíždíme autobusem do vesničky Es Bordés. Tam v 800 m n. m. začíná naše vysokohorské putování. Nejprve docela rychlá (cca 10 km) rozcvička po asfaltové cestě k patě příkrého stoupání do 2200 m n. m., kde máme v plánu spát u ledovcového jezera. Stoupání byla v podstatě béčková ferrata a nám se s 23 kilovými bágly podlamovaly kolena. Místo na nocleh ale stálo za to. Stany jsme postavili na měkké čerstvě okousané trávě a jen co jsme oslavili dobytí horského pásma krabicovou sangrií zalila sedlo hustá mlha. Ke stanům se linul táhlý cinkot zvonců krav z údolí… Teda to jsem si myslel já. Jakmile jsme ale ze stanů vylezli, ocitli jsme se v invazi mnoha tisícového stáda ovcí. Zkrátka kam se člověk podíval, všude ty pohyblivé chomáče vlny pelášící kolem našich stanů do jiného údolí. K našemu štěstí byly pečlivě organizovány místním bačou, který po ochutnání naší pálenky zkorigoval horskou dopravu a naše stany neutrpěly žádnou újmu.

den Druhý

Ráno bylo chladné, ale překrásné. Jasné počasí nám na jedné straně odkrylo nádherný výhled do údolí zalitého mlhou a na druhé zasněžené vrcholky prvních třítisícovek. Dnes hodláme na jednu vylézt. Ovesná kaše, čaj, sbalit stany, doplnit vodu z jezera a můžeme vyrazit. Čeká nás výstup na Tuc de Molliéres (3010m). Batohy se nám včera dost pronesly, a tak je necháváme za skálou a na vrchol bereme jen svačinu do pinglů. 800 metrů zdoláváme hladce jen s mírným zadýcháním. Přeci jen přemístit se během dvou dnů z nuly do tří tisíc dá plícím docela zabrat. Vrchol nám představuje Pyreneje v celé své kráse… Po výborné španělské klobáse a koupeli v ledovcové vaně (jezírko 3x2 metry) scházíme zpátky. V zápalu boje s terénem se mi povede ohnout hůlku, avšak díky pomoci stříbrné pásky a zručnosti Antoše (já věděl, že se právník bude hodit) se hůlka zpevnila a já v ní nakonec odchodil celý trip. Cestou potkáváme zatím prvního nefalšovaného turistu a doufáme, že zrovna on nebude ten záporák, co nám prohrabe batohy. Ukázalo se, že je sám docela zmatenej a ocenil můj prst na jeho mapě. S batožinou jsme pokračovali močálovým údolím s vodopády k chatě Renclusa, kde jsme měli rezervované ubytování. Sprcha, měkká postel. To je všechno fajn, ale co je z toho, když vedle něj spí chrápající horolezec. Asi tak se dá popsat atmosféra v hromadné noclehárně. Vrchol toho je budík v šest hodin a blikání čelovek všude po místnosti. Náladu nám po skromné snídani alespoň spravil pohled na noční stráň k pico de Aneto, na které zářila světla mnoha dobrodruhů, škrábajících se nahoru na východ slunce.

den Třetí

Scházíme údolím řeky Esera a dále stoupáme přítokem Literola skoro 900 m na sedlo, ze kterého máme výhled do nového údolí s chatou Estos. Cestou provádíme koupel a první praní našich voňavých triček. Zároveň já jako navigátor začínám “oceňovat” místní značení cest. No jak bych to shrnul. Znají jedinou značku - červeno bílá. Zbytek cest je značen pouze hromádkami kamení. Čili rutinní zábava při cestě je hledání kupek šutrů a posuzování zda je tato hromada postavená člověkem, či si z vás vystřelil jeden z mnoha místních svišťů. Tak či onak prostě se nám povedlo zabloudit (to poznáte tak, že spatříte kamenného mužíka na druhé straně údolí). Vracet se však nehodláme, a tak si zpestřujeme dnešní tůru asi 800 metrovým sestupem volným terénem. Ztráty jsou přijatelné, pouze jedna zlomená hůlka (a navíc je Danova). Díky neplánované zacházce alespoň objevujeme jednoho zástupce místní kravské populace, kterého buď potkal medvěd, anebo mu došla tráva (viz foto).Pokračujeme údolím řeky Estos k chatě, kde sice už spát nechceme, ale díky unaveným výrazům si vyprosíme čokoládu od milé německé turistky. Zásoby jsou tedy doplněny a my stoupáme národním parkem v doprovodu cinkotu mnoha set krav. Slunce už zapadá a my nacházíme vhodný plácek na stan (snad jediné místo, kde nebyl kravinec). K večeři cous cous a po odchodu posledního přežvýkavce jdeme spát.

den Čtvrtý

Vstáváme v 6 hodin ještě za hvězdné oblohy. Chceme sbalit stany dříve, než nás někdo uvidí (v NP je stanování zakázáno pod pokutou ve výši asi celého našeho zájezdu). Tradičně ovesná kaše a dávka vitamínů, a pak zase nahoru. 400 výškových metrů uteklo rychle a následně klesáme 1000 metrů do zapomenuté vísky Bordas de Viadós, kde je i horská chata. Při sestupu Dominik neopomenul předvést své break dancové techniky, a tak do vesnice pokračoval s červeným tetováním na ruce. Výhoda mít dva doktory v týmu je ta, že po prodiskutování míry zranění se shodli na tom, že je mimo ohrožení života, a tak jsme nemuseli volat vrtulník. Na chatě Viadós jsme si uvařili oběd a koupili pěti eurové tousty velikosti polovičního bochníku chleba. Následovala koupel v řece Cinqueta a poté 1000 metrové stoupání k jezeru Ordizeto. Cestou nás chytla menší bouřka, a tak jsme velice ocenili nečekanou chaloupku na vrcholu sedla. Rozhodli jsme se tohoto skromného přístřeší využít a ustlali si na alobalové podlaze. V průběhu večera nás ještě navštívili dva další turisté, kteří měli v plánu v tomto kumbále nocovat. Jednoho jsme ubytovali v předsíni, no a druhý měl zkrátka smůlu a musel jít dál.

den Pátý

Dnes budeme mít první možnost si něco nakoupit po pěti dnech. Scházíme 1000 metrů k benzínce na silnici první třídy mezi Španělskem a Francií. V košíku nechybí džus, olivy, pršut, halda sušenek, vynikající broskve a podivné instantní těstoviny pro dalších pár dní. Mohlo za to možná přežrání, možná únava, ale rozhodli jsme se změnit dnešní etapu a jít k dalšímu nocování po silnici. Převýšení jsme tedy trochu odbyly a svoje nohy tak trochu zkur… ale co se dá dělat. Potřebovali jsme nabrat síly před nejtěžším dnem tripu. Po 15 km rozvalujeme karimatky na patě zítřejšího stoupání a vaříme zakoupené těstoviny. Zde prosím tvůrce instantních jídel o vysvětlení. Koho napadlo, že ty těstoviny musej bejt špagety? Jak to má outdorák s jediným příborem, lžičkou, sakra jíst? Na trávě toho tedy skončilo více než v našem žaludku a my se rozhodli spravit náladu ohněm. Špatný nápad! Nejprve nás viděl nevrlý turista.Následně nás přišel varovat správce nedaleké chaty (Jistě na pokyn bonzáka turisty). Nakonec dorazil správce národního parku, který nám zakázal na daném místě i stanovat.Již za tmy jsme se tedy přesunuli do 2 km vzdáleného kempu.

den Šestý

Vstávali jsme zastíněni 1300 metrovým hřebenem, na který jsme měli vylézt. Kempovné nám budiž odpuštěno (chlapík výběrčí nás asi záměrně přehlédl, jelikož jsme byli jediní se stanem obklopeni karavanysty). Za 4,5 hodiny, po naprosto šíleném, místy až horolezeckém úseku jsme stanuli na sedle. Po spořádání ořechů, brusinek, minišpekáčků, sušeného masa a pozdravení známého Španěla, kterého jsme odmítli k ubikaci dva dny předtím, jsme začali klesat do průrvy španělského grand kaňonu. Z 2400 do 1200 a poté stoupání pravou větví kaňonu na náhorní plošinu mimo národní park. Stoupání však bylo formou 70 stupňového suťoviska, které by se v Čechách sotva někdo odvážil považovat za cestu. Při západu slunce dokončujeme naše 11ti hodinové putování o délce 11 km. Avšak náročností převýšení se to vyrovnalo třem výstupům na českou Sněžku.

den Sedmý

Čeká nás 23 km putování po suché náhorní plošině a nám dochází voda. Zachránily nás mobilní mapy maps.me, díky kterým Dan našel kilák vzdálený pramen (tedy spíš špinavé páchnoucí jezírko). Po přefiltrování tričkem a dvojité dávce čistících tablet voda sice chutná jako bazén, ale snad je alespoň bez breberek. Cesta nám utíká po široké prašné dálnici s výhledem na kaňon. Po náročném dni na slunci konečně scházíme nekonečnou serpentínou do města Torla. Ihned stavíme v prvním kempu a rychle vstřebáváme coca colu s pivem. Následně vykupujeme místní předražený obchod a uspořádáváme přežírací hostinu. Doslova! Zkrátka jsme se najedli tak, že jsme nebyli schopni ničeho jiného než ležet a sténat z nacpaného břicha.

den Osmý

Přes všechny nechutě k pokračování jsme našli morálku a odhodlání k dokončení cesty, a rozhodně toho nelitujeme. Vydali jsme se údolím k prameni řeky Ara. Cesta utíkala a po 20 km a cous cousové směsi čehosi jsme se ocitli znovu v horském prostředí. Atmosféra lze popsat asi takto: Slunečné vedro, ledovcový potok, koupačka, kravský diváci, jeden bohužel mrtvý a napůl hnijící kravák, zasněžené hřebínky dalších třítisícovek. Po oddechu stoupáme k ledovcovému jezírku, u kterého stavíme stany a provádíme asi dvouvteřinovou otužovací plavbu. Zkrátka si užíváme asi poslední večer v horách.

den Devátý

Noc byla pichlavá. A to díky naprosto nepochopitelné krvedrásající horské trávě. Přesto karimatky přežily (tedy až na Antošovu, ale tu si přivezl píchlou již z Čech). Ještě za šera se vydáváme na snad poslední etapu naší pouti. Přecházíme sedlo do údolí Panticosa a traverzujeme podél rezavého potrubí k chatě Bachimaňa. Cestou bylo nutné vytasit čelovky, neboť trubkoví si razilo cestu skrz skalní útesy dvěma tunely. Zde si vyšší jedinci nejedenkrát zasakrovali. Po obědě na zápraží horské chaty nás čekalo posledních 600 m stoupání na sedlo Inferno. Malebné travnaté údolí se přeměnilo na suťovisko se zbytkem ledovců a na vrcholu sedla leželo jako pozůstatek sopky temně modré jezero. Zde nás čekal asi sto metrový úsek dost šíleného horolezení po sypkém štěrku, který jsme zdolávali snad přes hodinu. Následoval předlouhý sestup kolem chaty Respomuso a rozlehlé přehrady. S mnoha kilometry za sebou, ale ještě hodně před sebou jsme po spořádání posledních zbytků jídla chytili finální dech a utíkali dál. Zde si nedělám prdel! Opravdu jsme po 180 km a 13 000 m stoupání s 20 kilovou krosnou zvládli konečný 10ti kilometrový úsek za necelou hoďku a půl. Kdyby nám však někdo řekl, že musíme zítra dál, asi bychom spadli do prvního příkopu. Překrásná vesnička Sallent de Gallego je tedy konečným místem našeho přechodu. Následovala návštěva hospůdky, supermarketu a poté přenocování na autobusové zastávce.

Další dny byly ve znamení odpočinku a poznávání španělských krajů. Navštivili jsme Pamplonu a její proslulou ulici, kde se každoročně ženou býci za praštenými Španěly. San Sebastian a městečko Zarautz, kde jsme strávili několik nocí na pláži s pohledem na neúnavné surfaře. Také jsme si užili dovádění ve vlnách Atlantiku. Dále Bilbao s desítkami kaváren s dortíky, jaké jsme v Čechách ještě neochutnali. Vše doprovázené večery s místním červeným vínem za hubičku.

Možná, že nás na této cestě někdy bolely nohy až moc. Možná, že jsme chvílema hazardovali s životem až příliš. Možná, že jsme se po návratu zděsili pohledem na naše bankovní účty. A proto to jsou nezapomenutelné chvíle, které doporučuji všem, co na to mají odvahu. Stojí to za to!

Kdo nezažil, nevěří. Kdo zažil, prožívá celý život...